PŘÍBĚH DANYHO

Ahoj,

Jmenuji se Daniel Švarc a už nějakou dobu sleduji pozemské dění z hezké výšky, až z nebe.
A musím říct, hezky se na to dívá.
Někdy je to pohled trochu smutný, ale často hodně veselý a radostný. A já miluji šťastné konce.

Ono se někdy dost těžko určuje, co je to šťastný konec. Obzvláště pro Vás, ve Vašem pozemském světě je to často velký oříšek. Vše je o úhlu pohledu. A ten má každý jiný. A tak je to správně. Často totiž nedohlédneme nebo zapomeneme, že události, které se nám na první pohled zdály těžké nebo nesnesitelné, přinesly mnoho dobrého. A proto někdy nedoceníme, co vše dobrého se nám lidem děje.

Narodil jsem se na konci roku 2008 jako prvorozený milovaný a opečovávaný syn skvělým rodičům.

Neměl jsem na růžích ustláno už od narození. Kvůli velkému znaménku na hlavě jsem musel už od miminka absolvovat sérii operací. Začalo to již ve 3 měsících. S 50 stehy na hlavě jsem vypadal jako zmenšený válečný veterán. Další a další operace eskalovaly ve 3 letech dosti komplikovanou a zdlouhavou několikaměsíční anabází, kdy mi lékaři nafukovali zdravou část kůže na hlavě, aby mi mohli odstranit větší část znaménka. Bylo mně, a hlavně rodičům sděleno, že jde o eliminaci zdravotního rizika, aby znaménko nezačalo pracovat proti mně a v budoucnu, zejména v době dospívání a puberty, se tímto zákrokem předešlo riziku vzniku onkologického onemocnění.

Co vám budu povídat, nakonec se bohužel mně a mé rodině tento scénář nevyhnul. Těsně před poslední plánovanou operací.
Můžeme dělat, co chceme, vzdorovat, bojovat a třeba se stavět na hlavu, ale osud je osud a začátek, stejně jako konec je předem dán a je řízen s přesností švýcarských hodinek. Já to tak vnímám. A mí rodiče naštěstí taky.

Ale abych dokončil svůj příběh...

Když mi bylo 5 let, znaménko takzvaně rozbujelo a navzdory všem snahám a skvělé péči lékařů a celé rodiny jsem už musel z tohoto světa odejít. Za pouhé 4 měsíce od diagnózy nastal můj čas. Krásné červnové ráno, pátek třináctého roku 2014 jsem s prvními slunečními paprsky nadobro odešel z tohoto světa. Bylo to smutné, nechtělo se mi, zůstali tady mojí nejbližší, mamka, taťka, mladší sestřička Valinka a mně se opravdu nechtělo je opustit.

Naštěstí moc dobře ví, že jsem tady stále, že není odchod jako odchod. Je velmi pravděpodobné, že jednou to sami pochopíte. Ne hned.

Díval jsem se na velký smutek svých rodičů, ale zároveň jsem věděl a viděl, že už se k nim pomalu chystá malý bráška David, který se narodil rok po mém odchodu. A další rok na to bráška Martin. Rodiče měli co dělat. Najednou bylo doma zase veselo. A já z toho měl při pohledu shora velkou radost.

Tou největší radostí pro mě bylo vidět a cítit, že rodiče moje ztráta neuzavřela. Právě naopak, že přemýšlí, jak pomoci dalším lidem, ke kterým osud nebyl nakloněn. Navíc ve spojení se mnou, mým jménem, odkazem a příběhem. To bylo povznášející. Dokázali tak zhmotnit to, co jsem vám chtěl svým příběhem ukázat. Že všechny konce mohou být nakonec šťastné, i když jinak, než jsme si původně představovali.   
A tak vznikl Nadiel – spojení mého jména Daniel a slova Nadace.

Nadiel je rovněž strážným andělem
měsíce prosince

a znamení Kozoroha, ve kterém jsem se narodil.
Vše tak do sebe krásně zapadlo.
Nadiel pomáhá těm, kteří potřebují překonat zásah osudu a nečekané životní překážky.
Také chce zkvalitnit život tam, kde je potřeba a je jedno, jestli chybí peníze, podpora, láska nebo náruč. Nadiel chápe, že ne vše je o hmotném světě.
Nadiel je pro potřebné.
Mí rodiče to vzali do svých rukou. A já jim za to moc děkuji.

S mámou máme stále krásný vztah, víme o sobě, povídáme si, nasloucháme si.
Táta je můj nejlepší parťák, nejlepší táta na světě, můj kamarád a opora.

Budete v dobrých rukách.

Neváhejte se na ně obrátit.